Rodí se myšlenka výpravy. Ozývá se mi Petr ze Saigonu s otázkou, zda-li už vím, co udělám s bonusy z práce. Trvá asi 2 sekundy, než mi došlo, co tím míní, a dalších asi 5 než se rozhodnu.

Začínám panikařit, kupuji průvodce, zjišťuji že nic nevím. Očkování mám sice za sebou, ale proti malárii nemáme nikdo nic. Prvotní úvahy o přesunutí termínu o cca 3 týdny se zamítají pro takřka nemožnou realizaci u aerolinií. Itinerář cesty máme přibližně na 1 týden, zbytek už nějak vyplyne.

Panika se zvyšuje, o malárii v Laosu dostáváme rozporuplné informace. Na výběr máme brát Lariam, po kterém se dostavují sebevražedné sklony (i když svítí sluníčko), dále brát drahý - možná i padělek - nového amerického léku Malarone (údajně bez vedlejších příznaků), také brát deoxymykoin, po kterém je zase - pro změnu - šílená alergie na slunce, a nebo se na to prostě vykašlat. Můžeme si tedy dobrovolně zvolit, jakou smrtí zemřeme. Sebevražda, otrava jater, samotná malárie nebo zákrok laoského felčara. Petra nakonec kupuje Malarone, o němž věří, že není falešný. Víra tvá tě uzdraví, jíst placebo je prý lepší než nic :-). Odlet se nakonec neposouvá, monzunové deště hravě přežijeme. Jsem přece bůh deště, a horší než na Ukrajině a Kišálandu (Chorvatsko) to nebude.
Pozn: Mám asi 4 druhy léků na průjem. To jsem na to tedy zvědav.

14:20 vybíhám z bytu, abych byl na letišti cca 2 hodiny před odletem, jak vyžadují instrukce. Balení bylo hektické (já se snad nenapravím), nicméně zatím mi stále není jasné, co jsem zapomněl. Plánovaný odlet: 17:10 – jó kdyby. Ruzyně hlásí zpoždění asi 30 minut. Nevím proč, ale v letadle jsme na odlepení čekali dalších, zbytečných asi 40 minut. Má černá můra se splnila po vyčerpávajícím běhu přes celé Frankfrurtské letiště. Odlet na Hong Kong jsem nestihl asi o 10 minut. Děkuji vám ČSA, vzali jste mi jeden den „utrpení“ ve Vietnamu :-( V totálně propoceném tričku hledám asi půl hodiny okénko ČSA. Dostávám voucher na hotel (InterCity) kousek od letiště. Zavazadlo s čistým prádlem zůstalo někde na letišti (aspoň doufám, že se neztratí) – tímto se předem omlouvám mým budoucím spolucestujícím, prostě budu smrdět. Odesílám do Vietnamu SMS asi tohoto znění: „Zdar, operace zfajlovala, CSA sou buzici, trcim ve skopcackym hotelu odlet z HongKong 06/sep 8:50(cn767) potvrd prijem grrr“.

Vietnam

5. září, Saigon (Ho Chi Minh City)

Přílet OK, jen jsem hrozně unavený, jetlag je sviňa. Petra mě vyzvedává na letišti a jedeme za Petrem a Hungem (Vietnamský kolega z práce) na oběd. Neskutečné vedro, zvláštní „smrádek“ a téměř 100% vlhkost vás okamžitě porazí, jakmile vyjdete z klimatizované haly letiště. Stejně jako to množství lidí všude kolem. Jízda taxíkem z letiště po Saigonu je pro mě naprosto šokující zážitek. Sice jsem viděl nějaká krátká videa z dopravy už předtím, ale zažít tohle na vlastní kůži je přece jen něco jiného. V Saigonu totiž téměř neexistuje MHD, až na pár autobusových linek, ve kterých se nikdo nevyzná a jezdí v nich jen málokdo (v krátké době se prý plánuje stavba metra). Proto téměř všichni jezdí na mopedech (auta jsou většinou jen taxíky). Ulice jsou jimi totálně přeplněny. Předpis je asi jeden – vyhni se komu můžeš. Při odbočování či rozjíždění se klidně jezdí v protisměru, křižovatkou projíždí všichni najednou, pár semaforů se zavedlo teprve nedávno a v podstatě dopravu jen zdržují. Na takové množství motorek je takový systém vlastně dokonalý, člověk jen musí mít oči ne navrch hlavy, ale okolo hlavy celé. V Saigonu údajně denně zemřou na silnici 3 lidé (v Saigonu jich žije asi 8 milionů).
 Vietnamská móda na motorce, to je také kapitola sama pro sebe. Vietnamci, a hlavně Vietnamky, touží po tom být bílí (Petra říkala, že nemůže sehnat pleťový krém, který by neměl whitening) a chrání se před sluncem jak můžou. Můžete tak vidět Vietnamku jedoucí na kole, nebo na motorce, a přitom jednou rukou držící deštník, na hlavě mající klobouček, přes ústa roušku (proti prachu, pro lepší dýchání asi moc nepomáhá) a pokud mají krátkou košilku, tak ještě dlouhé hedvábné rukavice až k ramenům. Tmaví chtějí být bílí a bílí zase chodí do solárka, aby se opálili. Svět je divnej. Jak se říká, ženská neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane :-)

Asi po 10 minutách jízdy taxíkem se mi podaří zavřít pusu. Podobných kulturních šoků však později zažiju mnohem více. Jsem v Saigonu asi 2 hodiny a už vidím první bouračku 2 motorek. Celkem šupa. Holka si otře kolena, trošku se poklidí a vlastně se nic nestalo. Hned potom trošku sprchne, stojíme zrovna u kadeřnictví, tak se nechám ostříhat. Jednak to už potřebuju a stejně se nedá nikam jít, protože prší opravdu vydatně. Potom královská hodinová masáž jakou jsem ještě nezažil. Nohy, záda, žhavé kameny na páteři, celé tělo, obličej … Jsem jako nový člověk. Masáž Petra (40.000 VND), já (60.000 VND, chlapy mají prý větší tělo a tudíž je s nimi větší práce :-) )Večer jdeme s Hungem do české hospody. Hung si dává pivo a konverzace se odvíjí asi v tomto duchu:

- „Hungu, a to můžeš domů na motorce, když jsi měl pivo?“
- „To je úplně jedno, jestli měl nebo neměl. Stejně když mě zastaví policajt, tak dostanu pokutu.
- „???“
- „Povinné ručení tu nikdo neplatí, protože to pořadně nefunguje. Kromě policie se musí čekat ještě na agenty z pojišťovny a na to nikdo nemá čas.“
- „A jak tě donutí, abys zastavil? Vždyť je tu tolik motorek. Co kdybys prostě jel dál?“
- „Hm, to jsem ještě nezkoušel ...“

• Saigon je něco jako český Zlín. Ho Chi Minh City zase takový náš Gottwaldov. Jsem jen zvědav, kdy ho přejmenují zpátky.

• Ho Chi Minh je národní hrdina (komunista co osvobodil Vietnam od Američanů). V Hanoi je jeho mauzoleum, většina lidí ho uctívá a jeho podobizna je na každém rohu. Na bankovkách nenajdete jinou tvář než tu Ho Chi Minhovu.

• Ve Vietnamu je komunismus. Ale je to takový zvláštní komunismus říznutý kapitalismem. Vedoucí úloha komunistické strany je zakotvena v ústavě a občané nesmějí „brblat“ nebo něco špatného na adresu strany říct, jinak by měli vážné problémy. Tohle mi potvrdilo víc Vietnamců, ale příliš do detailů jsme se z pochopitelných důvodů nepouštěli. Spíš jsem jim popsal jak to vypadalo před revolucí u nás a jak potom. Občané mohou například podnikat, ale třeba o nějakém bezplatném školství nebo zdravotnictví či jiném sociálním zázemí nemůže být ani řeč.

6. září, Mekong Delta

Ráno velmi brzo vstát, já to snad nedospím. Petra mi zajednala výlet do Mekong Delta ($12), nějak se mě musí zbavit. Mám strach, abych vůbec stihl přijet včas (taxi), přijedu tak tak, přičemž se vietnamka z agentury diví, že jsem tu tak brzo. Klimatizovaný autobus nás odveze asi 80km do delty. Průvodkyně mluví anglicky, i když s hrozným přízvukem (celkem milá, ještě svobodná, pochází z delty). Odtud lodí na jeden z mnoha ostrovů. Různé ochutnávky domácích „kořalek“. Na kanoi kanálem mezi palmami (1 loď = 4 turisti, 2 pádlující Vietnamci). Po obědě trochu času prozkoumat ostrov na půjčeném kole. Jel jsem společně s holandským párem. Pro okolní vietnamce musel být pohled na nás 3 asi jako pro našince pohled na přistávající talíř UFO. Alespoň něco takového se dalo vyčíst z výrazu jejich tváří. Největší dojem ve mně zanechala návštěva skromného příbytku jednoho hodně chudého Vietnamce, který nejspíš nikdy neviděl bělocha. Pozval nás na chvíli dovnitř, kde houpal malého syna v hamace. Pár posunků rukama nohama, pár fotek (dal jsem mu za to pár drobných – právě proto, že si o to na rozdíl od jiných neříkal) a museli jsme se vrátit. Zpátky cesta na fastboatu. Z přístavu „taxikolo“ k Hungovi do firmy, ulici jsem mu ukázal na mapě. (Jéje ten naříkal jak je to daleko, vyměkl jsem a dal mu trošku víc, než jsme se domluvili).

• Vietnamci neznají mapu. Podle mapy netrefí ani do vedlejší silnice. Vláda totiž byla tak paranoidní, že povolila vydávat mapy teprve nedávno. Taxikáři, motobajkáři, či drožkaři, bez problémů trefí do každé ulice svého města nebo prostě zastaví a zeptají se a místní jim poradí.

Večeře s kolegy z firmy. Jeden dostal dárek k narozeninám. Už vím co tím Petr myslel, když říkal, že se chovají jako děti. Nalévám kořalku co jsem dovezl z Čech (Magister). I do dobré restaurace si tam člověk může vzít vlastní chlast a nikdo nic nenamítá. Dokonce vám dají vlastní skleničku, která pak s lahví koluje kolem stolu. Někteří jsou stateční, jiní se ušklíbají, je jich ale celkem dost a tak po dvou kolech je lahev prázdná. Po večeři jdeme na karaoke. Je to opravdový zážitek, ale stačilo jen jednou :-)

• Vietnamci karaoke milují a je to nejspíš hlavní způsob moderní večerní zábavy. Zpívají moc rádi a rozhodně se neostýchají. To mě ani nepřekvapuje, spíš mě překvapuje, že je to baví i poslouchat :-) Jelikož Vietnamština je jazyk tonální (tj. jedno slovo může mít několik významů, podle toho jakým tónem ho vyslovíte), tudíž melodie písně nemůže být úplně libovolná a podle toho to s ní také vypadá... S trochou nadsázky se dá říct, že když změníte melodii písně, změníte i její text :-)

• Vietnamská výslovnost angličtiny mi připadá tragická (horší než třeba v Laosu nebo kdekoliv jinde). Částečně bude na vině menší počet kvalitních učitelů, ale hlavní vliv bude mít nejspíše mateřština, která má zkrátka tak odlišné principy (tonální jazyk, myslím že nemá „l“, některé koncovky nevyslovují). Např. slovo „school“ vytrvale vyslovují jako [skún], „because“ je [biko], „money“ [ma nyííí] a u některých slov jsem zkrátka nepřišel na to co znamenají.

7. září, Saigon → Ha Noi

Panuškovi se mě zase potřebují na chvíli zbavit (Petra měla letět se mnou – přivezl jsem jí místo jedné hned dvě čokolády, ale je nemocná a Petr musí před společným výletem ještě chvíli chodit do práce) a tak do Hanoie odlétám sám. Letadlo tentokrát odlétá na čas, nicméně asi po dvaceti minutách jeden z pasažérů na palubě zkolabuje (problémy se srdcem), a tak se otáčíme zpět do Saigonu. Chvilku před přistáním nad Saigonem se srdce zase rozbíhá a tak přistávat nemusíme a otáčíme se zpět na Hanoi. Minibus do centra ($2, což je fajn, taxi by bylo za 8-10). Po výstupu v centru se na mě vrhlo asi 20 motorkářů pokříkujíc „Motobaj sir, motobaj“ a tahajíc mě. Odmítám a utíkám, neboť vím, že hotel je kousek a mám mapku, ale není to nic platné. Dostávám nabídku za odvoz zdarma, což je samozřejmě podezřelé, nicméně motorkář neustále tvrdí, že patří k hotelu, co mám na vizitce a kde mám zabookovaný pokoj (a zítřejší výlet do Ha Long Bay), a odvoz že patří ke službě. Po několikerém ujištění podléhám. Odveze mě kamsi mimo centrum k hotelu o němž tvrdí, že je to ono. Moc se mi to nezdá, ale jdu se podívat dovnitř. Dokonce i tam mi tvrdí nejprve, že jde o stejný hotel, co mám na vizitce, a když namítám, že je tam úplně jiné jméno, tak mi do očí tvrdí, že jde o stejného majitele, jen jiná budova. Sice asi jako debil vypadám, nicméně po chvíli pochopí, že je to tentokrát jen zdání (vyjímečně) a nakonec to vzdávají. Motorkář mít tentokrát žádná procenta ze zisku nebude. Správný hotel nakonec po dlouhém a úmorném hledání v nepředstavitelném vedru, ve spleti uliček Old Quarter nacházím sám a pěšky. Tisíce nabídek na vše možné a nemožné začínám ignorovat.

• Ačkoliv to slušně vychovanému bělochovi z Evropy může přijít krajně neslušné, asi nejlepší taktika na odrážení všemožných a nikdy nekončících nabídek na cokoliv, odrážení naháněčů a motobajkářů a prodavačů všech (ne)možných kravin je prostě je ignorovat a dělat že tam nejsou. I slušné hlasité „No, thank you!“ nemusí hned pomoci. Jednak reagujete, což vyvolává protireakci a jednak byste brzo přišli o hlasivky. 9 z deseti bělochů žijících ve Vietnamu tedy radí IGNORUJTE :-)

Hotel poměrně drahý ($15). Tady vlastně poprvé vidím typickou asijskou koupelnu.

• Asijská koupelna je pro nás zajímavá tím, že se v ní nacházejí všechna důležitá zařízení, jako je umyvadlo, záchod a sprcha, pokud (ne)možno nad sebou (viz Hong Kong). Sprcha nemá vlastní vaničku, ale voda teče na zem a za záchodem bývá díra do země, kam voda odtéká. Efekt to má takový, že pokaždé když jdete do koupelny, namočíte si chodidla.

Večer představení divadla vodních loutek. Loutky jsou řízeny na dlouhých tyčích pod vodou. Příběh je asi blbost i když těžko soudit, když člověk neumí vietnamsky. Zato výprava a provedení je netradiční a můžu říct, že některé pasáže byly svým zpracováním zajímavé.
Potřebuji si koupit klobouk proti slunci. Nakonec kupuji jeden, co se mi docela líbí (asi $6). Cenu jsem stáhl z původně nesmyslných 250.000 VND. Později si za to stejně nadávám, protože rozumná cena by byla tak max. 2 dolary. No nic, tentokrát jste mě dostali :-(

• Když si v Hanoi dáte kafe a pak poprosíte o cukr, dost možná vám přinesou espresso šálek s vodou. Voda je ovšem sladká.

Centrum Hanoie je celkem malé, uprostřed je docela hezké jezero se dvěma ostrovy. Old Quarter (něco jako staré město) je plné cestovních kanceláří, dražších hotelů, obchodů a restaurací. Zajímavé je, že existuje několik ulic, kde jsou všechny obchody zaměřeny na určitý typ zboží. Chcete si koupit boty? Dobrá jděte do ulice co se jmenuje po vietnamsku „boty“. Chcete košile? ..
Jdu se najíst a sedám si ke dvěma Švédkám, které jsou tu teprve první den, ze své čtyřměsíční cesty. To bych si taky nechal líbit. Povídáme si cestou a v tu chvíli jsem přistihl kapesního zloděje, jak se mi hrabe v tašce s foťákem. Naštěstí stihl jen otevřít menší kapsu (zavřenou na zip) a štrachal rukou vevnitř. Všimnout si toho jen o půl vteřiny později, přišel bych o dost peněz. Sice mám většinu peněz na cestu v jiné peněžence schované na těžko přístupném místě, ale i tak bych by to byla nepříjemná ztráta. Holky říkali, že dnes viděli na motorce jet Vietnamce a na zadním sedadle prý bylo nohama nahoru svázané prase. Mysleli, že je mrtvé, ale když zastavil, prasátko prý zachrochtalo :-) Později někde na cestě tohle trumfnu, neb vidím na motorce prasátek víc, podle nohou minimálně 2, ale vyfotit se to bohužel nepodařilo, bylo to jen krátce a z autobusu :-(
Večer si povídám s mladým klukem z recepce hotelu. Studuje počítače. Úředník má asi $30/měsíc, IT $400-$500 na začátku, po 2 letech tak $1000. On chce rozběhnout vlastní hotel (na to potřebuje prý asi $70.000) – domluví se s někým, kdo má barák v centru, on to bude řídit a pojedou napůl. Podnikavý komunista – to jsou paradoxy :-)

• Když se někoho zeptám (ve Vietnamu, ale i v Laosu), jaké má plány do budoucna nebo sny, každý chce mít cestovní agenturu anebo vést hotel. Asi je to v jejích očích jediná představa, jak se dostat k penězům. „Velké peníze“ totiž vidí jen u turistů. Je ale pravda, že většina lidí se kterými se bavím pracují v turismu.

Během našeho rozhovoru prochází recepcí melírovaný frajírek. Recepční tvrdí, že jde o známého vietnamského zpěváka (asi něco jako česká superstar), jenž tu má vystoupení a bydlí v tomhle hotelu. Zajímavé co si ti Vietnamci dokáží navymýšlet, aby zvýšili prestiž hotelu. Za sklem do recepce na mě mávali 2 hezké mladé holky. Recepční říkal, že prý to nejsou „kumuly“ ale jen holky odvedle – dobrý pocit. Jinak kumula prý stojí tak $6, stará nicmoc za $50 a „velmi mladá“ za $100, ale ceny střílel recepční od boku – a vůbec, co o tom může ten mlaďas vědět. Jinak Hung říkal, že u nich se holky nenabízejí moc přímo, jak je to v Evropě, ale spíš se vás třeba po masáži zeptají, jestli nemáte zájem o nějaký další entertainment...

8. září, Boat trip Ha Long Bay

Hrůza, místo abych dostal spánkový deficit, jetlag mě ničí a do 3 ráno nemůžu usnout. Před sedmou musím vstát na autobus na výlet do Ha Long Bay. Tam mě chytají první střevní potíže, naštěstí Smecta a Imodium zabírá. V autobuse si povídám se starším Japonským párem (asi 45-50), opravdu vemi milí lidé. Chudáci, opravdu je to tak, že mají jen jeden týden na dovolenou v roce, často pracují i o víkendu, bez nároku na náhradu a prý se to ještě zhoršuje. Až prý poletím do Tokia, mám kde bydlet (pár desítek minut do centra) :-) Časem se chystají do Prahy, takže jsem jim také nabídl pomoc při hledání bydlení a organizací výletu. Naneštěstí mají jen jednodenní výlet a jinou lodí,a tak se musíme rozloučit. Mimochodem je cestovka pěkně natáhla, protože za ten den platí $45 dolarů, zatímco já mám 2 dny se spaním na lodi za $30 (i to se dalo ještě o nějaké drobné pořídit levněji). Dvoudenní výlet na velké dřevěné lodi, které hádám tak 20 let, ale prý je stará max. 5 podle průvodce (turismus je tu v plenkách a předtím tu žádné takové lodě nepluly). Plavba a hlavně pohled na skály trčící z moře je fantastický. Potom kotvíme a jdeme se podívat do jeskyní s vybetonovanými chodníčky a kýčovitě osvícenými barevnými světly.
Odpoledne kotvíme u pláže (průvodce se divil, když jsem poznal, že písek, resp. pláž, je umělá) a super koupačka s nádherným výhledem. Válím se ve vodě snad hodinu, ale je tak teplá, že se ne a ne zchladit. Večer sedím u stolu u večeře s thajskou letuškou, splnil se mi můj „dětský sen“. Prý se nekoupala na pláži proto, že v Thajsku jsou pláže hezčí a voda čistší. To si snad ani neumím představit. V noci kotvíme mezi ostrovy, „ó“ jaká romantika to houpání a ten pohled na osvícené lodičky kolem. Každou romantiku (to se ve Vietnamu stane ještě mnohokrát), ale dokáže spolehlivě zabít vietnamský „business“ (a nebo přímo žebrání). Jenda holka z posádky mě asi po 20 minutách přemlouvání (rukama, nohama, posunky, smutné oči) přemluvila ke koupi perlového přívěšku, který vůbec nepotřebuji s nadějí, že už se jí snad konečně zbavím. (Nejprve mi chtěla prodat celý náhrdelník, jehož cena postupně klesla na polovinu.) Člověk těžko pochopí, jak se může nechat takhle ukecat, ale ono na té lodi před ní nebylo kam utéct. Jaké však bylo mé překvapení, když se svým záměrem prodat všechno, co tam má, pokračovala. Po dalších asi 10 minutách jsem si koupil pohled, který stejně potřebuji. Další pokusy již statečně odrážím. Perly jsou to ale pravé, v Ha Long Bay se pěstují.

9. září, Boat trip návrat

Spaní na lodi zase není taková romantika, protože v kajutě je neskutečné vedro a navíc hned za tenkou dřevěnou stěnou celou noc řve generátor. Na lodi s námi byla tlupa „zbohatlých“ původně vietnamek – v mládí se přestěhovali na Honolulu, Kalifornie a Paříže. Byla s nimi celkem legrace. Od jedné se dozvídám, proč byla holka, co mi včera večer nutila perly, tak smutná. Kromě obchodní taktiky je to i tím, že zboží prodává turistům pro svého bosse – majitele lodí (takže sama z toho zase tak moc nemá) na lodi celý měsíc, než se na chvíli vrátí domů za manželem a děckem. Těsně před odjezdem kupují perlový náhrdelník za asi 50.000 VND (domluví se Vietnamsky, a tak se dostanou na rozumnou cenu). Podobný potom vidím prodávat u stánku pro turisty za asi $100.
Odpoledne se potkávám v hotelu s Panuškama, co dorazili před chvílí letadlem ze Saigonu. Večer vyrážíme směr Lao Cai (Sa Pa) nočním spacím vlakem (asi $14, nicméně při objednání z hotelu by po nás chtěli asi 20!).
10. září, Sa Pa
Noční cesty vlakem jsme se celkem obávali, neboť jsme měli levnější lístky na tvrdší lehátka, po šesti do kupé. Kvalita a čistota vagonu byla však možná lepší než v tom slovenském, při cestě na Ukrajinu. Karta se obrátila a tentokrát jsme to byli nejspíš my, kdo tam Vietnamcům smrděl :-) Nejprve jsme měli pocit, že kvůli klimatizaci zmrzneme, Petra to nese hodně nelibě (ještě trochu kašle), nicméně později se teplota umírňuje.

• Klimatizace (neboli magické slovo Air Condition) – bez té se žádný lepší podnik neobejde. Někdy je to vážně věc k nezaplacení, jenže „všeho s mírou“ zde neplatí. Vietnamci mají potřebu se předvádět a tudíž čím větší kosa, tím větší prestiž (podobně jako ve vietnamském autobuse – čím větší kravál z repráků, tím více si myslí, že jsou na úrovni). No znáte to, čím víc pruhů, tím víc Adidas... Jak snadné je potom v tom vedru nastydnout.

Probuzení v 5 ráno bylo kruté.

• Možná někoho překvapí, když po vás pro opuštění perónu budou chtít lístek z vlaku, ale nebudou ho chtít při vstupu na perón. Nesnažme se pochopit vietnamskou logiku, stejně nás příště zase něčím překvapí.

• Vietnamec vám nikdy neodpoví, že neví (pravděpodobně je to neslušné). Vždy vám poskytne informaci. Co na tom, že naprosto mylnou? Např. noční vlak z Lao Cai měl být v Hanoi prý v 8 ráno, ale na dveře bušili už v 5, abychom vstali. Vietnamci také dokáží přesvědčivě a synchronizovaně lhát, pokud z toho něco budou mít, tedy aby cizince co nejvíce odrali. Např. v Lao Cai nám ráno nádražačka řekla, že lístky z Lao Cai do Hanoi (chtěli jsme koupit předem) koupíme jen v Sa Pa. Jenže tam vám ho objedná jen hotel (zavolá na nádraží, kde jsme ho chtěli koupit) a připočítá si 50% ceny.

Lao Cai do Sa Pa v dodávce jsme usmlouvali na 25.000 VND (asi 1 hod, 40km do hor). Sa Pa je pěkné turistické městečko se spoustou hotýlků s nádherným výhledem do hor s rýžovými políčky. Nabízí se tu různé výlety do domorodých vesnic. Teprve letos se tu zavedla regulace a do vesnice se bez průvodce nesmí. Oficiální důvod je, aby se původní život ovlivňoval co nejméně, nicméně tohle stejně pořádně nefunguje. Důležité je, že si takhle cestovky víc vydělají. Ubytováváme se v hotelu Mountain View (pokoj za $6). Recepční je z kmene Tai (z jedné z vesnic dole) a vážně se mi moc líbí.
V hotelu Cat Cat objednáváme dvoudenní výlet s průvodcem do vesnic se spaním ve vesnici tzv. homestay. Recepční Cat Cat je dcera majitelky a je napůl Vietnamka a napůl Hmong. Zdá se, že místní domorodky jsou hezčí než vietnamky. Anglický přízvuk je o poznání lepší než ten vietnamský.
Dnes jsem poprvé jedl žábu (35.000 VND). Jíst se to dá, ale vepř je vepř a navíc je práce to obírat z tech malých kostiček. Na trhu nabízejí hmongské ženy různé, převážně textilní, výrobky domácí výroby, látky, ubrusy, oblečení (len, barvené indigem). Skrytě a nenápadně mi bylo nabízeno také opium. Odmítl jsem, ale nakonec mě jedna přemluvila na jednoduchý hudební nástroj (lip music organ – kenmoi), původně chtěli 30.000 VND, usmlouval jsem na 15.000 VND.
Večer jsem nechal Panušky na pokoji, ať si taky trochu užijí a šel se s recepční z Mountain View trošku projít po noční Sapě. Už byla domluvená s asi 6ti kamarádkami, takže se vůbec nedá říct, že bychom byli malá společnost. Seděli jsme na večerním „trhu“ s domorodcema, kam turisti nechodí, popíjeli apple wine, jedli grilovanou kukuřici, povídali a mělo to vážně kouzlo. Jen škoda že foťák zůstal na pokoji. V tuhle chvíli mě vážně mrzí, že jsem Panušky ukecal na dvoudenní výlet se spaním jinde a tedy další podobná procházka nebude :-(

11.-12.9, Trip po vesnicích v Sa Pa

Naše průvodkyně jménem Aču (pro turisty, jinak maminka jí říkala Lyly) byla taková svérázná a přátelská hmongská holka. Jeep nás vzal dolů do údolí, pěší tůra potom trvala něco přes 6 hodin. Lyly měla celkem těžký batoh s obědem pro nás, ale můj s foťákem byl těžší. Prošli jsme několik vesnic, ale o nějakém zastavení a komunikaci s domorodci nemůže být moc řeč. Děti většinou natahovali ručky a říkali „money, money“, což se nejspíš naučí dřív než slovíčko „máma“ v jejich rodném jazyce (ledaže by „money“ znamenalo „máma“, což se mi zdá jen málo pravděpodobné :-) ).
Lyly si notuje Backstreet Boys, ale nezná Beatles (to jsou poměry :-). Nicméně hmongská píseň zní pěkně. Cestou mi ukazuje zajímavou trávu. Má spoustu drobných dlouhých lístečků , a když o ně zavadíte, velice prudce jakoby zvadne. Takhle rychle se snad nehýbala ani masožravka, co chytala mouchy. Po čase se prý rostlina zase napřímí. Někdo mi říkal, že prý je známá pod jménem či přezdívkou „Citlivka“. Těžko říct, jak se taková schopnost vyvine, ale tipuji že je celkem účinná obrana jak nebýt sežrán bůvolem či krávou. Až na mě bude nějaká kráva na úřadu zase řvát, zkusím to taky :-)
Homestay ve vesnici Ban Ho. Večer jsme hráli s Lyly nějaké stupidní karetní hry (podobné jako jsme hráli jako děti), prší (ve Vietnamu se hraje prší!!!) a karetní drinking games (Měli jsme nějakou rýžovou pálenku a lepší domácí pálenku z jedné restaurace v Sa Pa). Během jedné hry narazil do žárovky „turbočmelák“ - brouk veliký snad 5 cm a potom na někoho znás spadl – rána jak když se na zem zřítí menší model vrtulníku. Lyly: „Don't touch him, smells like buffalo shit“.
Večer, kdy už začínalo být chladno nás Lyly bere na koupačku k řece pod vodopádem, nádhera. Ráno když slunce paří, se pro změnu jdeme koupat k teplým pramenům. Obojí je fajn nicméně opět nechápu tu logiku, proč jsme to neudělali obráceně :-) Nechám Petru a Petra, ať si užijou romantiku v teplých „kádích“ a jdu s Lyly do horské řeky. Včera jsem jí slíbil, že ji naučím plavat. Docela jí to jde, stejně se pak přiznala, že už trošku plavat uměla :-)
Potom následuje výstup nahoru do brutálního kopce, který trvá přes hodinu. Petra ho odmítá vyjít a tak jdou s Petrem okolo, já s Lyly si dám ještě oběd a pak vyrážíme tou prudší cestou. Nahoře nás nabírá jeep a vracíme se do Sa Pa. Musíme stihnout hodně brzký odjezd (dodávkou) v 5 hodin. Spěcháme s jídlem, abychom pak ještě snad hodinu jezdili po Sa Pa, než se vydáme na cestu. Před odjezdem je ještě spoustu času, vysazují nás před domluvenou restaurací. Evidentně dokonalý způsob, jak z turistů vymámit pro sebe a smluvené partnery co nejvíce „ma nyííí“.

• Ukazuje se, že někdy je lepší podlehnout kartelu, než se za každou cenu snažit vymyslet něco jiného. Pokud je člověk spokojen s jednou službou, bývá to tak i s partnerem v kartelu. Nemusí to být možná nejlevnější způsob (i když často přijatelný), ale alespoň to funguje.

13. září, Ninh Binh

Noční cesta vlakem hrůza, nemohl jsem spát, bo Vietnamec chrápal jako to český prase. Mlaskání nepomáhalo, syčení taky ne, nakonec zabrala hlasitá česká nadávka a byl klid. V 5 ráno ven (neříkal tady někdo, že v Hanoi to je až v 8?). Bereme 1.třídu vlakem do Ninh Binh, všude jsou cedulky s přeškrtnutým cigárem, ale z toho si nikdo hlavu nedělá, seřval jsem průvodčího, ať si hulí jinde.

• Mnoho Vietnamců kouří jak fabrika. Dokonce kouří i na místech, kde je to zakázané (autobus, vlak, úřady). Naopak Vietnamka snad nekouří ani jedna a většina ani nepije. Pro ženy je to zkrátka neslušné.

Hned na nádraží nás odchytává majitel hotelu, kde necháváme věci a dohazuje nám automobil Lada před rozpadnutím (2x jsme ji museli roztlačit) za $14, která nás vezme na místo, kvůli kterému sem jedeme. Ninh Binh je nádherná miniaturní verze Ha Long Bay. Jede se na pramici. Zajímavé je, že se vesluje obráceně než jak se to dělá v česku. Tedy v česku se vesluje obráceně, tady se sedí čelem dopředu, nicméně je to energeticky mnohem náročnější. Projížďka by to byla romantická, Ninh Binh je vážně nádherný, kdyby nás během ní nezačali otravovat Vietnamky na loďkách, abychom si něco koupili. Nevědí kdy přestat. Když přestanou, jiní zase začnou. Když se zbavíme jich, budou vás otravovat sami ti, kdo nás vezou.

• Tenhle Vietnamský business není bohužel založen na uspokojení zákazníka, resp. jeho potřeb, ale na uspokojení potřeb prodávajícího. Nutí člověku něco, co vůbec nepotřebuje za nesmyslné částky a když člověk vysvětlí, že to vážně nechce nebo už to má, začnou hrát na city a lítost. „You make me happy“ a nebo „Buy it for her ...“ ukazujíc na kolegyni. Tohle je někdy vážně dost těžké jen tak ignorovat a oni nedají pokoj, dokud člověku není tak trapně, že to nekoupí.

Trošku mě zamrzelo, když se paní a kluk co nás vezli, docela nehezky a vlezle dožadovali spropitného. Asi jsem málo pomáhal pádlovat, dal jim málo sušenek a vůbec, nekoupil jsem jim žádnou Coca-Colu.

• Řidič Lady si cestou zpět chce povídat a zajímá ho, jak nejsilnější motorky můžeme u nás řídit. Když mu říkám, že v určitém věku neomezeně, je trošku překvapený. Ve Vietnamu totiž může mít civilista motorku max do 175ccm, větší má jen policie nebo armáda.

Nebuďte překvapeni, když si v restauraci objednáte jídlo, majitel či majitelka bezostyšně vyjdou ven, nasadí rukavice, sednou na mopeda a za chvíli se vrací z trhu s igelitovou taštičkou. V ní je maso z trhu, které vám o pár minut později přinesou na talíři. No co, alespoň je maso čerstvé a na slunci bylo maximálně jedno dopoledne :-) Už chápu, odkud je to české povzdechnutí „on tu krávu snad šel teprve podojit“, pokud pošlete vrchního pro mléko do kávy a on se dlouho nevrací. Z Asie ...
V 5 bereme vlak do Vinh. Tam jsme pozdě večer, odháníme motobiky a uděláme dobře, když se ubytujeme v hotelu u autobusového nádraží. Sice to je nicmoc pokoj za nicmoc cenu, ale asi v 11 večer objevujeme na nádraží bus do Phonsavanh. Vietnamec budí chudáka řidiče vevnitř. Rukama nohama zjistíme, že odjíždí v 6 ráno (ach jo, zase se nevyspíme). Hned potom nám frajírek Vietnamec nabízí cestu do Vientiene za $20. Je to hodně, ale zvažujeme. Petra nechce do Phonsavanh, protože se bojí banditů a nenechá si nic vysvětlit. V průvodci si totiž přečetla, že některé cesty byly v minulosti nebezpečné, pár turistů přišlo vinou banditů o život. Snažíme se zjistit současnou situaci. Lidé buď většinou nevědí, a nebo říkají, že už v tom není problém (až na týpka, který nám cpe cestu do Vientiene, pochopitelně ten by řekl cokoliv, abychom jeli jeho busem). Večer je Petra naštvaná, dlouhá debata, zvažujeme různé alternativy, ale nakonec bereme bus, což se později ukazuje jako dobrá volba.

Pokračování ...